Sporné případy

Profesionalita a morálka v sociální práci

(Sociální pracovník/pracovnice pochybil/a? Nejste si jisti, zda byl postup správný?) Na téma pomoci, která odpovídá požadavkům profesionality, a je v souladu s morálními zásadami, bylo sepsáno mnoho pojednání. Co to však znamená, pracovat profesionálně, a co když pochybím? Pro jednoduchou orientaci v „profesionalitě“, dobře slouží vymezení Ivana Úlehly (1996) – sociální pracovník pravděpodobně jedná profesionálně, pokud v kterékoli chvíli je schopen se podívat na sebe z nadhledu a odpovědět si na otázku „Co to vlastně dělám?“ Jeho práce je vlastně vždy spolu-prací s klientem, a jeho doporučení, rozhodnutí jsou podložená, promyšlená včetně pravděpodobných dopadů. Dalším důležitým rysem profesionality je být si vědom dalších různých řešení dané situace a zachování si svobody rozhodování. Má-li sociální pracovník/pracovnice dojem, že nemohl/a jednat jinak, již vypadává z profesionální role.

Podívejme se nyní na tak často skloňovanou etiku, tedy morálku. Od vzniku oboru se má za to, že by sociální práce měla být poskytována na určitých základech, odpovídajících normám chování silnějšího ke slabšímu, člověka „vědoucího“ k tomu, který tápe. Sociální pracovník je ten „studovaný“, ten, který se učil, jak pomáhat člověku v nouzi, a který je odhodlaný svého mocenského postavení nezneužít v žádném směru. Dalším imperativem je zachování důstojnosti klienta, což může na papíře vypadat jednoduché, ale v praxi pak, zvlášť je-li klient například dlouhodobě bez domova, nebo mnoho let závislý na návykových látkách, může být obtížné. Sociálním pracovníkům ku pomoci jsou různé etické kodexy, na něž odkazy najdete níže. Je ale možné, že v nich nenajdete konkrétní rukověť k tomu, „jak věci dělat“. V tom mohou spíše pomoci kolegové/kolegyně, ke kterým máte respekt, supervizor/ka, atp.

Stížnosti

Každý sociální pracovník může pochybit, ale i v případě, že jedná „správně“, může mít kdokoli zúčastněný potřebu na jím/jí použité postupy se přeptat. Může jít o otázky na správnost či vhodnost postupů sociální práce, či dokonce stížnost. Oblast stížností ukazuje nerovnováhu a nejednotnost, která v oblasti sociální práce panuje. Vyhledáváme-li pro účel rozcestníku způsoby kontroly sociální práce, nacházíme disproporci.

Zatímco u práce v oblasti sociálně právní ochrany dítěte jsou jasně stanovená pravidla pro stížnosti, sociální pracovníci v jiných oblastech mohou být déle mimo oblast kontroly. V každém případě platí, že je možné namítat proti postupu sociálního pracovníka u jeho nadřízeného, potažmo u vedení úřadu/organizace/zařízení. Každý úřad má zpracovaný postup pro vyřizování stížností, totéž platí pro registrované sociální služby a další subjekty. Dále je možné obrátit se na Krajský úřad - odbor sociálních věcí, nebo na veřejného ochránce práv. Sociální odbory místních úřadů a orgány sociálně právní ochrany dětí (OSPOD) patří mezi nejobvyklejší úřady a instituce, na něž se vztahuje působnost veřejného ochránce práv (ombudsman);